Odmítnutí povinného očkování dítěte

Matka pak v řízení poukazovala na svou svobodu svědomí, světonázoru a smýšlení. Obávala se o zdraví své dcery s ohledem na nežádoucí účinky vakcín a zpochybňovala i potřebnost očkování. Dále poukazovala na postoj a stanovisko samotné nezletilé, která si podle matky očkování nepřála. Jak se později ukázalo, dívka byla pouze nepřiměřeně vystrašena, protože jí byly ze strany matky zdůrazněny vedlejší účinky, k nimž by mohlo dojít. Okresní soud dal za pravdu otci, nahradil matčino nesouhlasné stanovisko a udělil souhlas s očkováním nezletilé. Krajský soud poté toto rozhodnutí potvrdil. Matka se následně domáhala zrušení uvedených rozhodnutí Ústavním soudem.

Ani Ústavní soud se však na stranu matky nepřiklonil a její ústavní stížnost zamítl. Přitom uvedl, že ačkoli je péče o dítě ústavně zaručeným právem rodičů, není jejich autonomie při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dítěti neomezená. Tím spíše v případě, kdy dané očkování spadá do okruhu tzv. povinných očkování proti infekčním nemocem, tedy jde o zdravotní úkon, který je v souladu s právní úpravou povinný. Předním hlediskem zde totiž vždy musí být nejlepší zájem dítěte.

Ústavní soud zdůraznil, že odmítnutí povinného očkování z důvodu výhrady svědomí přichází v úvahu pouze v naprosto mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje, nebo s osobami jí blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, u jejího dítěte apod.). V projednávaném případě však podmínky pro výjimečné nevynucování očkování nejsou dány, protože předchozí špatná zkušenost s očkováním ve formě méně závažných vedlejších účinků, závažná reakce zcela jiné osoby na odlišné, a navíc nepovinné očkování, ani samotné pochybnosti o přínosu očkování na dítě nejsou dostatečně naléhavými důvody. Očkování bylo plně v zájmu nezletilé také dle zprávy lékaře.

 Svobodu svědomí je třeba zvážit s veřejným zájmem na ochraně zdraví, jakož i se svobodou svědomí druhého rodiče, neboť právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům. Nehledě na právo nezletilé na příznivý zdravotní stav. Soud se tak přiklonil k názoru odborníků, podle kterých je zde větší nebezpečí onemocnění některou z nemocí, proti nimž se očkuje, než způsobení závažných následků očkování.

Lze tedy shrnout, že není vyloučeno, aby výhrada svědomí jednoho z rodičů vůči zákonné očkovací povinnosti byla úspěšně uplatněna i v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování jejich dítěte. Musí však zůstat restriktivně chápanou výjimkou podloženou dostatečně naléhavými důvody, kterým ustoupí jak zákonná očkovací povinnost, tak i stanovisko druhého, neoponujícího, rodiče.